Červen 2011

Každou chvíli bouchnu!!

18. června 2011 v 15:08 | Madeline |  něco málo ze života
Další zprávy z mého mizerného života: aktuální stav-hrozba výbuchu.
Nějak mi blbne internet nebo co! Už 2x zasebou mi to smazalo článek!!!! Asi bouchnu vzteky! Celý den uklízím(za to může mámina uklízecí nálada) a je pro mně úlevou vlést si na počítač. Jenže ono to nefunguje!! Dnes asi nenapíšu moc dlouhý článek protože mám fakt příšernou náladu. Takže se kliďte než vybuchnu. Mám všeho dost! Občas(jako třeba teď) mám chuť někam utéct. Někam kde není škola, povinnosti, staroati, lidi, prostě nic! Jen příroda a božský klid. Jenže takové místo asi existuje jen v mých představách, škoda...
vaše ztrápená Madeline

Jezerní panna

15. června 2011 v 21:31 | Madeline |  píšu povídky
Tak je tu má druhá povídka, první se docela líbila, tak doufám že se bude líbit i tahle. Tak trochu souvisí s téma týdne(vesmír), protože se tam hodně píše o Měsíci. Je to vlastně něco jako horor, ale nikdo se nemusí bát, není zas tak děsivá :D. Takže KOMENTUJTE, ráda bych věděla vaše NÁZORY :). Dííííky.
JEZERNÍ PANNA
Nohou jsem brázdila vodní hladinu a přitom zamyšleně pozorovala Měsíc. Byl zrovna v úplňku; vyděla jsem na něm spoustu kráterů, černých flíčků a skvrn které ho pokrývali. Je tak krásný, přímo uhrančivý! A přitom tak podivný, stejně jako já. Spousta lidí o sobě říká že jsou podivní ale oproti mně to nic není...Ani nevím proč tu jsem, pokaždé když je úplněk, vyplížím se z domu a jdu sem, k jezeru. Potom celé hodiny sedím, a střídavě pozoruji Měsíc a tu velkou stříbrnou vodní plochu, jako uhranutá.
Znovu chodidlo ponořím do studené vody. Tělem mi projede mráz, je mi strašná zima- mám na sobě jen tenkou noční košily. Až na tiché špolouchání všude vládne hrobové ticho. Najednou něco zaslechnu- jakoby tichý šeptavý zpěv. Nejdříve úplně neslyšně, potom pořád víc. Chci jít směrem odkud se ozývá ale vůbec nevím odkud ho slyším, připadá mi že se ozývá ze všech stran. Napínám sluch i zrak- je ale tma a nic nevidím. Zvednu se a co nejtišeji přejdu přes dřevěné molo, přikaždém kroku prkna hlasitě zavržou. U konce lávky se zastavím, mám pocit že za mnou někdo je-jakoby i ten zpěv vycházel od tamtud. Rychle se otočím. Za mnou nikdo není ale vím že tam někdo byl! Mám strach, dech se mi zrychluje, srdce mi bije obrovskou rychlostí. "H-hal-ló?" zvolám koktavě. Nikdo se neozve-naopak, ten zpěv utichne. Nechápu co se děje, není to sen? Jdu zpátky po molu, ani nevím proč. Zpěv se ozve zese, tentokrát už vím odkud. JEZERO! Nakloním se a zahledím se do něj-mám pocit že se pod hladinou něco mihlo. Znenedání se zpěv změní v hrozný křik. A já ucítím že padám-do vody. Chci se za letu chytnout kusu rákosu-nejde to-tělo mně přestalo poslouchat. Padám do ledové vody, nemůžu dýchat. Chci křičet-nemůžu. A pak to vidím. Vedle mně plave žena-má lahvově zelené vlasy,
vypoulené fialkové oči a místo nohou jí od pasu dolů vyrůstá rybí ploutev. Jezerní panna. Promluví šeptavým hlasem ,,Teď patříš k nám, sestřičko..". Nemám tušení co to znamená, ale vím co se stalo. Bojím se podívat na své nohy i když vím co spatřím. Udělám to. Místo dvou končetin mi z pasu vyrůstá perleťově lesklá ploutev.
Madeline

Čas na změnu!

14. června 2011 v 20:40 | Madeline |  ostatní
Asi jste tady na blogu postřehli pár změn ohledně designu-pořád jsem ho mněnila. Chtěla jsem nějaký aspoň trochu dobrý dess který tu nechám delší dobu. A teď ho mám!!! Pomohla mi s ním kamarádaka (které moc děkuju). Jinak co se mně týče-hrůza jako vždycky. Zkazila jsem písemku z fyziky. Celou přestávku jsem se učila a říkala jsem si že to bude dobrý a nějak to zmáknu. Když ale přede mně fyzikářka položila práci s otázkami typu Sestavte sériové zapojení elektrického proudu v němž budou paralelně zapojené dva voltmetry nebo Pokud je odpor 2,33 a napětí 5,47, jak vypočteme el. proud? musela jsem uznat porážku. Na co mi v životě budou nějaké pitomé vzorečky?? Myslela jsem že ve škole nás mají učit věci, které nám v životě k něčemu budou!! No ale s tím nějaká obyčejná studentka jako jsem já nic neudělá...:( Navíc jsem včera dostala 5 a 4 z matiky takže HRŮŮŮŮŮŮŮŮZAAAAAA!!!!!
Madeline

rozhovor s Betty

14. června 2011 v 7:43 | Madeline |  ostatní
Tak je tu můj první rozhovor, s Betty. Bettyin blog (http://somebodys.blog.cz) je oblíbený, hodně navštěvovaný a komentovaný, najdete tam téměř všechno, deníkem počínaje, obrázky konče. Položila jsem tedy Betty pár otázek...
1. Vím že takhle začíná skoro každý rozhovor ale i tak se chci
zeptat-jak dlouho už bloguješ a co tě vlastně k blogování přivedlo?
,, S dluhou pauzou bloguju od roku 2009. Ani nevím, co mě k tomu přivedlo. Prostě mě napadlo si vytvořit blog, tak sem to udělala :-) "
2. V jednom z tvých článků jsem četla něco o tom, že jsi si na blogu
udělala dva roky pauzu. Proč vlastně?
,, Psaní mě přestalo bavit. Nejdřív sem založila jiný blog a myslela sem, že mě to bude bavit, dělat všechno od začátku. To sem ani nemusela dělat, protože mě to stejně nebavilo a přestala sem chodit na blog úplně. Po čase ( dlouhý čas, 2 roky) mě napadlo se podívat, jestli blog pořád existuje a napsat článek.A pak sem se začala vracet. "
3. Na blogu máš docela dobrou návštěvnost, jsi s ní spokojená?
,, Dobrá návštěvnost? Dobrý je za tři :-) Dřív sem měla úžasnou návštěvnost. Nejsem spokojená, ale už mi na návštěvnosti tolik nezáleží."
4. Na blogu máš moc hezký design. Děláš si desingy sama?
,, Ano, dělám je sama. Děkuju za pochvalu :-) "
5. Kde bereš inspiraci pro své články?
,, Někdy to přijde samo a jindy si pustím písničku a prostě píšu "
..Děkuji za rozhovor, moc hezký, si talent :-)


propast

12. června 2011 v 20:19 | Madeline |  píšu povídky
Utíkám po mokré skále, rudé lodičky na jehlách mi kloužou po vlhkém kameni. Pod sebou slyším bouření vln, nahoře křik racků. A před sebou vidím jeho siluetu, vím že je to on! Hnědé vlasy mu vlají ve větru, nervózně přešlapuje. Nevím proč mi řekl abych sem přišla ale jsem šťastná. Děsně šťastná! Týdny mi nebral telefony, nepsal mi, nenavštěvovla mně-jako bych vůbec neexistovala. A najednou mi zavolá a jediné co řekne než zavěsí je Přijď ihned na útes, čekám tam na tebe. Tolik jsem toužila ho vidět že jsem hned po tom podivném telefonátu vyběhla z domu jen v krajkové noční košily a červených lodičkách. V duchu jsem si pořád opakovala jeho slova: "Přijď ihned na útes, čekám tam na tebe...". A teď sem tu, na útesu. Zrovna zapadá slunce, obloha má krásný krvavě rudý odstín. A proti obloze se rýsuje jeho krásný obrys. ,,Liame!" zvolám a rozeběhnu se k němu. Obrátí se ke mně, podívá se mi do očí ale nic neříká. Chytne mně za ramena. Co to...? ,,Je konec, Amy, slyšíš? Konec!" zakřičí najednou. Nechápu co se to děje, jen na něho vyděšeně zírám. ,,Konec všeho, konec mně, tebe, nás, naší lásky..." tak teď už nechápu vůbec nic-ani nemusím. Liam mě pevně sevře, škubne se mnou-a strčí mně. Křičím, padám a pořád jen padám, přímo do rozbouřeného moře. A hned za mnou skočí on, v letu se ještě dotkneme prsty a pak už je konec, konec všeho. Nevím co se stalo ani proč se to stalo. Jen vím že ho nenávidím, nenávidím a miluju...
Ehm.. Kdyby se tu našel někdo kdo chce vědět jaký má ta povídka SMYSL, můžu mu říct že sama nevím. Prostě mně to tak napadlo-totální kravina napsaná z nudy. Jestli se vám nelíbí, tak na tenhle blog nechoďte, je to moje věc co píšu a je mi jedno jestli někdo do komentů napíše že je to blbost nebo něco takovýho, díky za pochopenbí :) Madeline

kopretina

11. června 2011 v 9:43 | Madeline |  píšu básně
Tak je tu moje první básnička, je jen taková provizorní, momentálně nemám čas na to, vymýšlet nějakou dobrou. I tak přeji příjemné počteníčko... PS: děkuji za návštěvnost, průměrně 8 lidí denně je pro mně dobrý začátek :)

Další lístek okvětní,
snesl se tiše do trávy,
utrhnu další, s kapkou rosy
z kopretiny, rostliny plné slávy.
Chci aspoň střípek pravdy znát,
snad mi květina pomůže,
kopretina s bílými lístky,
hezčí než lilie, než růže.
Chci mít jistotu,že vše dobře skončí
kdo jiný než kopretina, dá mi pravdu znát?
předposlední lístek se se mnou loučí
vím co teď příjde, začínám se bát.
Utrhnu poslední, vyšlo slovone ne,
co znamenat to může?
asi že všechno smutně skončí,
tak teď jsem to já, kdo se loučí.
Se životem.

Všechno je v háji (slušně řečeno...)

8. června 2011 v 19:23 | Madeline |  něco málo ze života
Život je boj. A jak je vidět já jsem ho prohrála. Moje předsevzetí- mít vyznamenání-je v troskách. Snažím se, šprtám se, beru si dobrovolný referáty, obíhám učitele jako debil a je to k ničemu. Všechno (kromě školy-bohužel) je v troskách.
I JÁ nejspíš budu brzo v troskách protože hrozí že se zhroutím.Všechno se mi hroutí pod nohama- kamarádky, známky, štěstí...Fakt jsem ten největší smolař na světě.Mám OBROVSKOU smůlu-kdyby někdo hodil na ČR atomovou bombu, jistojistě by přistála na mně(no dobře, to možná trochu přeháním ale musím to udělat trochu zajímavější, ne? :)) Momenálně vůbec nemám náladu na to abych něco psala ale překonám se :). Mimochodem moc děkuju za komenty:)). Takže navštěvujte, komentujte a mějte se fajn :) Madeline :-/